Zooterapie

hipoterapieZooterapie je terapeutický přístup za pomoci zvířat, využívající jejich pozitivní působení na fyzický a psychický stav člověka. Terapie za pomoci zvířat se aplikuje napříč všemi věkovými kategoriemi a využívá se při léčbě nejrůznějších nemoci fyzického, i psychického rázu, včetně podpory psychického rozvoje. Cílem zooterapie je také ulehčení života zdravotně postiženého pacienta a jeho nejvyšší možný stupeň začlenění do společnosti. Zvířata v terapii pomáhají také při prevenci různých onemocnění (Nerandžič, 2006; Velemínský a kol., 2007).
Zooterapie je založená na vztahu člověka a zvířete, kde je zvířeti přisouzena role spoluterapeuta. Terapeutem zde zůstává člověk, zvíře je prostředníkem mezi ním a pacientem. V zooterapii je vždy třeba brát ohled na osobnost zvířete, jeho chování a vrozené instinkty, které se sice dají výcvikem u některých druhů zvířat potlačit, ale nikdy ne zcela odstranit (Nerandžič, 2006).
Přestože se v roce 2008 na konferenci s názvem „Terapie a asistenční aktivity lidí za pomoci zvířat“ apelovalo na sjednocení terminologie v této oblasti, zůstala zmatená dodnes. Užívají se názvy zoorehabilitace, zooterapie, animoterapie, zřídka také animalterapie. Zmatené je i časté používání termínu rehabilitace ve spojení s koněm (hiporehabilitace), a termínu terapie v případě ostatních zvířat (canisterapie, felinoterapie a jiné). Je zde tedy konflikt především mezi slovy rehabilitace a terapie. V některých pramenech se zoorehabilitace uvádí jako nadřazený název zooterapii (Velemínský a kol., 2007), v jiných se oba termíny uvádí jako sobě rovné (Svobodová a kol., 2016). Podle Müllera (2014) je rozlišení pojmu terapie a rehabilitace spekulativní. Zatímco terapie se zaměřuje na odstranění problémů a symptomů, u rehabilitace se na pacienta působí komplexněji.

Legislativa a zooterapie v ČR

Navzdory tomu, že se ve světě zooterapie těší nemalé oblibě a je hojně využívána jako jedna z terapeutických metod (např. v Americe), v České republice je zooterapie zatím používána jen jako podpůrná terapie k léčbě a je stále málo známá. Zooterapie je prováděna většinou dobrovolníky z řad sociálních pracovníků a pedagogů z občanských sdružení, klubů atd. Pravidla pro výkon zooterapie v ČR se čerpají z doporučení společnosti Delta Society, která chrání přírodu a vztahy mezi lidmi a zvířaty, a určuje všeobecné standardy při používání zooterapie. V roce 1995 u nás navíc byla založena asociace AOVZ, která podporuje myšlenky pozitivních vlivů společného působení lidí a zvířat a upravuje podmínky využití zvířat v zooterapii. Tato společnost spadá pod mezinárodní asociaci IAHAO, která koordinuje organizace ve členských státech zabývající se interakcemi mezi lidmi a zvířaty (Galajdová, 1999).
V České republice chybí oficiální uznání zooterapie jako samostatné terapeutické metody, ucelený vzdělávací systém pro zooterapeuty a konkrétní legislativní ošetření. Máme zde však několik zákonů, které se zooterapeutické činnosti dotýkají nepřímo, a to například úpravou chování lidí ke zvířatům a stanovením hygienických podmínek v chovech zvířat (Zákon č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání a Zákon č. 166/1999 Sb. o veterinární péči). Zákon na ochranu zvířat proti týrání se věnuje také ochraně zvířat při veřejném vystoupení a problematice welfare, tedy stavu fyzické a psychické pohody zvířete.
Pojmem welfare se rozumí následujících pět svobod – svoboda od hladu a žízně a podvýživy, od nepohodlí, od bolesti, zranění a nemoci, od stresu, strachu a úzkosti a svoboda projevit své přirozeného chování (Fraser a Broom, 1990). Těmito pravidly se ve vztahu ke zvířeti musí řídit každý jeho majitel, nejen ti zapojeni do zooterapie. Výkon zooterapie se však dotýká i dalších zákonů, a to Zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, Zákona č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě a Zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, díky kterému jsme udělali další krok k profesionalizaci zooterapie a jejímu začlenění mezi sociální služby (Velemínský a kol., 2007).
Přítomnost zvířete v určitém zařízení již bývá upravena jejím provozním řádem. Do jídelen je umožněn vstup pouze vodicím a asistenčním psům, ostatním zvířatům pouze se souhlasem majitele provozovny. Zvířata se nikdy nemohou pohybovat v kuchyni. Pokud je zvíře ubytováno v daném zařízení nastálo, musí se zajistit pravidelná péče o něj, ale také bezpečný kontakt pacientů se zvířetem, a zároveň zajištění možnosti vyhnout se kontaktu se zvířetem pro ty, kteří si kontakt s ním nepřejí (Velemínský a kol., 2007).
Zooterapie se obvykle provádí v léčebnách dlouhodobě nemocných, psychiatrických nebo rehabilitačních ústavech. V rámci dobrovolnických programů se zooterapie dostává ke slovu i v nemocnicích. Pacient vhodný pro zooterapii je vybírán ošetřujícím lékařem. Sám pacient nebo jeho zákonný zástupce musí dat souhlas se zooterapií. Není možné terapii provádět proti jeho vůli. Pokud k souhlasu dojde, bude pacient pověřenou osobou poučen o pravidlech při setkání se zvířetem. Osobní setkání pacienta se zvířetem pak probíhá v předem určených prostorech. V českých nemocnicích to jsou často bohužel chodby nebo jiná místa s velkou frekvencí lidí. Taková místa nesplňují požadavky na klidný chod terapie a pro pacienta a zvíře může být takové prostředí rušivé, ne-li stresující. Zařízení provádějící zooterapii by mělo mít k tomuto účelu vypracované směrnice. Na jejich přípravě se podílí právník, hygienik a koordinátor zooterapie (Svobodová a kol., 2016).
V rámci zooterapie se u nás nejčastěji využívají psi a koně. Méně často se setkáme s kočkami, králíky, morčaty, fretkami a dalšími zvířaty.

Indikace zooterapie

O zooterapii je známo, že ovlivňuje život pacienta po stránce fyzické, psychické, vzdělávací i motivační (Zasloff a Kidd, 1994). Zvířata zkvalitňují život pacienta tím, že poskytují rozptýlení a uklidnění, pocit bezpečí, posilují sebevědomí a pomáhají v boji s depresí. Zvířata eliminují symptomy různých nemocí, snižují stres a zlepšují fyzickou kondici tím, že pacienta podněcují k fyzické aktivitě (Friedmann a Robinson, 1999). Je také prokázáno, že přítomnost zvířat u člověka snižuje krevní tlak a srdeční frekvenci (Jorgenson, 1997). Přítomnost zvířat má pozitivní účinky na komunikaci pacienta, jeho léčbu a proces integrace do společnosti nejen u autistů (Levinson, 1997). Zvířata pomáhají lidem se zapojit do konverzace tím, že se stávají tématem jejich rozhovoru. Zooterapie také pomáhá u pacientů s poruchami nálady, s psychotickými poruchami nebo s neurózami. Hodí se jak pro děti, tak pro seniory. Často se využívá u hyperaktivních dětí nebo u seniorů trpících demencí nebo Alzheimerovou chorobou. Oběma těmto skupinám nabízí formu náhrady za chybějící mezilidské vztahy, a pomáhá tak překonat samotu. Se zvířaty souvisí i potřeba o někoho pečovat, která je v lidech hluboce zakořeněná. Zvířata podněcují pacienty ve vytvoření a dodržování pravidelného režimu. V neposlední řadě jsou zvířata využívána jako důvěrníci, kdy se jim pacienti svěřují s tím, co by nikomu jinému neřekli. V terapeutické praxi zvířata jako prostředníci mezi odborníkem a pacientem napomáhají navázání vztahu a důvěry mezi nimi (Velemínský a kol., 2007). Je také prokázáno, že lidé, kteří vlastní zvířata, jsou méně nemocní a méně často vykazují suicidální chování (Nerandžič, 2006).
Zvířata vhodná pro zooterapii a zájmové chovy jsou především ta ze sociálních živočišných druhů, protože čím více pozornosti zvíře vyžaduje, tím kvalitnější může být vazba mezi ním a člověkem. Pokud taková vazba dosáhne rovnováhy, dá se mluvit o sociálním symbiotickém vztahu. V případě, že má vztah mezi člověkem a zvířetem pozitivní vliv na obě strany, mluvíme o tzv. Attentionis egens (Odendaal, 2007).

Kontraindikace zooterapie

Přes všechna zmíněná pozitiva není zooterapie vhodná pro všechny. Nelze indikovat například u lidí trpících astmatem nebo alergií. Nejsilnější a nejčastější alergické reakce způsobují kočky, hned za nimi jsou morčata a koně. Ne však pouze srst a roztoči v srsti zvířat způsobují alergické reakce pacientů, ale také další alergeny se zvířaty spojené, jako je seno a prach v podestýlce.
Zooterapie není vhodná pro pacienty podstupující intenzivní léčbu neuroleptiky, protože způsobují útlum psychomotoriky (hrozba především v případě terapii koněm). Zooterapie se nehodí pro pacienty v akutní fázi schizofrenie a bipolární afektivní poruchy. Nevhodná je také pro pacienty se sklonem k sebepoškozování nebo se sebevražednými tendencemi (Hollý a Hornáček, 2005). Kontraindikací zooterapie je také nepředvídatelné chování nebo agresivní chování ke zvířeti.
Velmi silnou kontraindikací může být i špatná zkušenost se zvířaty vlivem špatné vzpomínky z minulosti, jako je pokousání psem, pád z koně nebo kopnutí koněm atd., či celková averze ke zvířatům nebo fobie z nich. Nejčastější fobie bývají z ptáků, hadů, brouků, pavouků, vos, koní, psů a koček (Praško a kol., 2008) a někdy dokonce z motýlů.

Rizika zooterapie

S přítomností zvířat souvisí i zdravotní rizika, kterým se pacienti při kontaktu s nimi vystavují. Může se jednat o různé druhy zoonóz, tedy nemocí a infekcí přenosných ze zvířete na člověka, jako je psitakóza u ptáků, leptospiróza u hlodavců, tularémie u králíků, salmonelóza u želv, zlatý stafylokok u hmyzu, toxoplazmóza u koček a obecně plíseň a paraziti jako je svrab, blechy nebo škrkavky. Z tohoto důvodu je třeba nechat terapeutické zvíře pravidelně, aspoň dvakrát do roka, vyšetřit veterinárním doktorem a pravidelně očkovat, odčervovat a předcházet napadení parazity prevencí (Svobodová a kol., 2016).
Přestože zvířata využívající se v zooterapii mají klidnou povahu a odborný výcvik, ve vyhrocené situaci, při leknutí nebo při neobratném zacházení se zvířetem se může stát, že zvíře pacienta kousne, klovne nebo škrábne. V případě koní hrozí kopnutí, šlápnutí na nohu nebo pád z jeho hřbetu, lama v případě ohrožení plive.
Je však třeba dodat, že většině těchto rizik se dá předejít dodržováním hygienických podmínek, pravidelných veterinárních kontrol, bezpečnostních pravidel, používáním ochranných pomůcek v případě jízdy na koni a striktního dodržování pokynů stanovených terapeuty a pracovníky se zvířaty během kontaktu s nimi (Svobodová a kol., 2016).

Jak zooterapie ovlivňuje zvířata

Funkce zvířecího terapeuta je pro zvíře druhem práce, a ta ho dokáže velmi vyčerpávat. Stejně jako při stresu u lidí, který se při dlouhodobém působení odráží v jejich zdravotním stavu, i zvíře se jeho vlivem stává náchylnější k nemocem a mohou se u něj začít objevovat například některá autoimunitní onemocnění. V případě psů to mohou být některé druhy artritidy nebo hemolytická anémie. Z tohoto důvodu je nutné, aby zooterapeut zvíře důvěrně znal a byl dostatečně vzdělaný v oboru a zkušený natolik, aby poznal již prvotní znaky jeho únavy. Zooterapie by měla být prokládána odpočinkem (krmením, procházkou nebo spánkem na místě, kde zvíře nebude nikdo rušit). Zvířata v přírodě uvolňují stres, kterým je tělo připravuje na boji o život, fyzickou aktivitou, tedy útěkem nebo bojem. Proto jakákoliv fyzická aktivita jako je třeba i krátký běh se psem nebo aportování míčku, je pro něj skvělým způsobem odreagování od práce a zbavení se stresu (Svobodová a kol., 2016).

Formy zooterapie

  1. Návštěvní program
    Jedná se o nejčastější formu zooterapie. Spočívá v pravidelných návštěvách daného zařízení zooterapeutickým týmem či v navštěvování pacienta v jeho domácím prostředí. Alternativu nabízí společná setkání na neutrálním místě. Tato forma zooterapie je vítaná především personálem, protože při ní odpadá každodenní péče o zvíře. Nejčastěji jsou v návštěvním programu zooterapie využíváni psi, králíci a morčata.
  2. Výletní program
    Zooterapeutický tým doprovází pacienty na výletech a procházkách. Zvíře tak bývá motivací pro pacienty, kteří by jinak ven nešli nebo by neušli tak dlouhou trasu. Zvíře zde působí zároveň proti strachu z neznámého prostředí. V tomto programu se využívají psi, koně nebo lamy.
  3. Společensko-osvětový program
    Tato forma zooterapie je velmi běžná. Patří sem jednorázové nebo krátkodobé aktivity pro širokou veřejnost nebo určitý okruh lidí. Tyto aktivity zahrnují prezentace, besedy, přednášky a ukázky života zvířat a práce s nimi. Charakter aktivit se obvíjí od potřeb a zájmů cílového publika.
  4. Pobytový program
    Jde o jednorázový nebo pravidelný pobyt tam, kde se provozuje zooterapie. Může se jednat o tábory, pobyty v ekofarmách, statcích a výcvikových střediscích. Nejčastěji zde probíhají aktivity se zvířaty v kombinaci s ozdravným nebo poznávacím programem za využití několika druhů zvířat (králíci, morčata, činčily, ovce, kozy atd.).
  5. Rezidentní program
    Rezidentní program zooterapie znamená trvalé držení zvířete pacientem nebo zařízením, které provádí zooterapeutickou činnost. Přitom však zvíře nemusí být majetkem pacienta ani daného zařízení, zvíře je za konkrétních podmínek půjčeno pacientovi nebo zařízení chovatelem nebo cvičitelem. Ideálními zvířaty k tomuto druhu programu jsou kočky, hlodavci, králíci, rybičky a papoušci.
  6. Ambulantní program
    Jedná se o provozování zooterapie přímo v ordinaci psychiatra, psychologa nebo psychoterapeuta. Zvíře zde pomáhá v adaptaci na nové prostředí a jeho prostřednictvím dochází k lepší spolupráci mezi pacientem a odborníkem (Velemínský a kol., 2007).

Metody zooterapie

Obecně může být zooterapie prováděna individuální nebo skupinovou formou. Při individuální zooterapii se pracuje pouze s jedním pacientem a jedním, případně více zooterapeutickými týmy. Její výhodou je především individuální přístup k pacientovi a možnost intenzivnějšího kontaktu se zvířetem, avšak časem může vzniknout nadměrná závislost pacienta na terapeutovi.
Druhou formou je zooterapie skupinová, kterou řídí jedna osoba, zooterapeut, který dohlíží na interakce mezi pacienty a zvířetem. Tento druh zooterapie se využívá především k rozvoji komunikace pacientů (Velemínský a kol., 2007).

Podle společnosti Delta Society se zooterapie dle způsobu aplikace člení takto:

  1. AAT (Terapie za asistence zvířat)
    Jedná se o cíleně řízenou intervenci k podpoře celkové léčby pacienta. V této metodě terapie jsou vytyčeny konkrétní cíle a je sepsána metodika, pomocí které se pracuje na zlepšení fyzických, sociálních, psychických, emočních a kognitivních funkcí pacienta. Postupy terapie se pečlivě zapisují a sledují se výsledky. Velkou roli zde hraje i supervize. AAT vede profesionál vzdělaný ve zdravotnictví, pedagogice nebo sociální oblasti (Galajdová a Galajdová, 2011). Typickou technikou AAT je hlazení, polohování, péče o zvíře a hry s ním za účelem zlepšení komunikace, paměti, orientace, motoriky a řeči (Velemínský a kol., 2007). Pacient se například učí přepínat přezky na vodítku, zapínat psovi obojek a krmit ho pamlsky z dózy, kterou předtím musí sám otevřít. Následně pacient psovi vyčeše srst. O jednotlivých činnostech a pokrocích pacienta se vedou pečlivé záznamy. Pacient je dopředu seznámen s jednotlivými úkoly, které se psem bude provádět, a je do jejich realizace slovně pobízen, nikdy však nucen.
  2. AAA (Aktivity za asistence zvířat)
    Jde o zooaktivity, u nichž nejsou sledovány žádné konkrétní cíle, není stanovena metodika terapie a nevedou se o nich záznamy. Jedná se o přirozený kontakt pacienta se zvířetem se záměrem zlepšení kvality života pacienta, jeho povzbuzení k dané aktivitě a dále možnost se navzájem poznat v jiném světle (ve vztahu odborníka s pacientem) a pomoci pacientovi zaměřit se na vnější svět (Galajdová, 1999; Svobodová a kol., 2009; Velemínský a kol., 2007). Metoda AAA má především motivační, výchovný a relaxační význam (Galajdová a Galajdová, 2011).
    Příkladem této metody jsou návštěvy dobrovolníků se zvířaty v daném zařízení. Tam si pacienti zvířata jednotlivě hladí, hrají si s nimi a učí je různým dovednostem. V takovém případě se jedná o aktivní formu AAA.
    Role zvířat zde může být i pasivní, kdy nedochází k interakci mezi nimi a pacienty. Avšak i pouhé sledování zvířat přináší pozitivní účinek na lidskou psychiku. Příkladem je umístění zvířat v kleci, akváriu nebo teráriu v čekárnách zdravotnických zařízení nebo společenských místnostech. I krmítko v zahradě plní funkci pasivní AAA. Cílem pasivní metody AAA může být kromě uklidnění pacienta i odvedení jeho pozornosti od zdravotního zákroku (Galajdová, 1999).
  3. AAE (Vzdělávání za pomoci zvířat)
    V AAE se využívá pozitivního vlivu zvířat na pacienty se specifickými potřebami s cílem zvýšení motivace k učení a osobnímu rozvoji. Zvířata se zde objevují jako součást zážitkové výuky se zaměřením na výchovu a vzdělávání nebo zlepšení sociálních dovedností. Předávání informací probíhá zajímavou a interaktivní formou (Galajdová, 1999).
  4. AACR (Krizová intervence za pomoci zvířat)
    Zvíře je při této metodě využíváno v krizových situacích. Cílem metody je postupné odbourávání stresu a zlepšení psychického či fyzického stavu pacienta po prodělání traumatu. Zooterapeuti se také zapojují do integrovaného záchranného systému při přírodních katastrofách, teroristických útocích, kriminálních činech nebo nehodách. V těchto situacích se zpravidla využívají psi, kteří například vyhledávají oběti pod sutinami. Tato práce je však pro psa i psovoda velmi náročná, proto je třeba klást zvláštní důraz na přestávky v práci a prokládání práce hrou. Psovod i jeho pes musí být velmi odolní vůči stresu (Galajdová, 1999).

Souhrnně pro všechny metody zooterapie platí tato pravidla:

  • Nikdo nesmí být do kontaktu se zvířetem nucen a je třeba respektovat právo pacienta kontakt se zvířetem odmítnout,
  • pacient nesmí být ponechán se zvířetem o samotě,
  • je třeba dohlédnout na dodržování práv a welfare zvířete a zajistit mu
    přístup k vodě, volný pohyb, ochranu před stresem a slušné zacházení,
  • instituce provozující zooterapii musí mít zapsaná pravidla práce se zvířaty již před samotným začátkem terapie (Galajdová a Galajdová, 2011).

Druhy zvířat v zooterapii

Pes

Terapie s využitím psa se nazývá canisterapie. Tento termín vznikl v roce 1993 v České republice. Vymyslela ho paní Jiřina Lacinová, která je zároveň průkopnicí v oboru. Následně se tento název ujal v celém světě (Velemínský a kol., 2007).
canisterapiePes je pro zooterapii nejvhodnějším zvířetem. I S. Freud a H. S. Sullivan mívali v ordinaci své psy, i když není známo, za jakým účelem a zda byli součástí terapeutického procesu. Zooterapie využívající psy je zaměřená především na řešení psychických a sociálně-integračních potíží, skvěle pomáhá pacientům s psychózami, autismem nebo jinou formou ztížené komunikace či navazování kontaktu s vnějším světem (Galajdová, 1999). Kromě zlepšení komunikace (prostřednictvím dávání povelů psovi) a vztahů s lidmi pes pacientům pomáhá rozvíjet i jejich kognitivní schopnosti (rozlišování obojků různé barvy, pamatování a následné vybavování si informací ze života daného psa atd.), jemnou a hrubou motoriku (hlazení, nasazování obojku, připínání vodítka, podávání pamlsků) a koncentraci a pohyb (házení míčku). Terapeutický pes je také vhodný při léčbě neuróz. Pes skvěle funguje u pacientů se sklony k agresi, které kontakt s ním uklidňuje. Je dokázáno, že pes snižuje krevní tlak a kontaktem s ním se do krve vyplavují endorfiny a dopamin, a tak se v těle pacienta rozlévá pocit štěstí (Galajdová, 1999; Velemínský a kol., 2007).
Pes pomáhá i fyzicky postiženým pacientům, a to zejména při polohování. Protože má o 1 ̊C vyšší tělesnou teplotu než člověk, využívá se jeho schopnost prohřívat jednotlivé části pacientova těla. Teplo vyzařované psem tak dokáže uvolňovat pacientovy svaly a případné křeče a blokády. Polohování probíhá tak, že se pes pokládá na nebo pod jednotlivé části pacientova těla. Je třeba být u polohování opatrní, protože právě ty části, které prohřívání potřebují, bývají pro pacienty bolestivé. Nejčastěji se polohování zaměřuje na krční či bederní páteř a oblast dolních končetin. Polohování se doporučuje provádět vždy okolo 20 minut 2× týdně, aby došlo k prohřátí daných částí a zároveň to pro psa bylo snesitelné, protože delší polohování by bylo pro psa velmi náročné. Polohování se provádí ideálně se psy střední velikosti, nehodí se však psi s dlouhou srstí, protože méně hřejí (Bartoňová, 2007). Při polohování na pacienty nepůsobí pouze teplo, ale také rychlost dechu a srdeční rytmus psa. Dalším stimulem pro pacienty je psí pach, dotyk jemné srsti, studeného a vlhkého čumáku a teplého, mokrého jazyka. V této kombinaci je pes naprosto nezastupitelný (Freeman, 2008).
V rezidentním programu terapie s každodenní péčí o psa pak pes člověka učí nebo ho udržuje v pravidelném režimu a plní ho pocitem odpovědnosti k živému tvorovi. Zde je důležité říci, že pes musí mít vždy jen jednoho pána, jinak se jeho povaha kazí, na rozdíl třeba od kočky. Je třeba dohlédnout na to, aby vztah člověka a psa nebyl moc blízký (např. v případě ztráty partnera nebo dítěte), pak člověk začíná psa polidšťovat (samaritánský komplex), obléká mu různé oblečky navzdory vlídnému počasí a psa překrmuje nebo ho krmí pro něj nepřijatelnými pochutinami jako je třeba lidské jídlo (Woloy, 2005).
Ke canisterapii je možné využít různá plemena psů nebo jejich křížence. Obecně bývají pacienty lépe přijati psi se světlou srstí, nejspíš proto, že subjektivně působí čistším dojmem. Pozor na psy s krátkým čumákem, často hodně slintají a při dýchání sípou. Takový zvuk může v pacientech vyvolávat pocit, že pes vrčí. Vhodná mohou být i plemena typu bull, pokud se jedná o socializované a klidné jedince. Například anglickému stafordšírskému bulteriérovi se přezdívá „Nanny Dog“, tedy dětská chůvička, pro svou mírnou povahu a velkou lásku a toleranci k dětem. Plemena typu bull mají tu výhodu, že mají posunutý práh bolesti, tím pádem jim nevadí neobratné hlazení typu bouchání, které nebývá ostatními psy přijímáno zrovna pozitivně. Toto plemeno nevyvede je z míry ani tahání za uši, kůži či ocas (Bartoňová, 2007).
Jako u jiných terapií s využitím zvířat je třeba pacienta na kontakt se psem připravit. Nejen na to, jak bude samotná terapie probíhat, ale také ho seznámit s tím, jak pes komunikuje, jak poznat, že se mu něco líbí či naopak z jeho výrazu. Jen touto základní osvětou se dá předejít komplikacím a tomu, aby pes v terapii nějakým způsobem strádal, a zároveň tak můžeme odbourat psychické bloky pacienta v souvislosti se psy. Pes je smečkové zvíře a jedinci smečky mezi sebou komunikují jak verbálně (zvuky), tak nonverbálně (postoj a mimika) podobně jako lidi. Díky podobnosti naší komunikace a velmi dlouhou dobou společného soužití, jsou psi schopni z lidského výrazu, tónu hlasu a postoje velmi spolehlivě poznat naše psychické rozpoložení. Možná právě proto jsou si lidé a psi tak blízcí (Velemínský a kol., 2007). Pes se dokonce naučil rozumět i našemu úsměvu s vyceněnými zuby, což je v jeho jazyce chápáno jako znak nadřazenosti a hrozby. Naučil se také rozumět ukazování na vzdálený objekt prstem.

Dále se využití psů v sociálně-zdravotní oblasti dle mezinárodní organizace ADI rozděluje následovně:

  1. Psi asistenční (servisní, signální, vodicí)
    Jedná se o psy, kteří jsou praktickými společníky osob s hendikepem nebo specifickými potřebami. Servisní psi (Service Dog) jsou vycvičeni na míru pacientovi s jiným, než zrakovým nebo sluchovým postižením tak, aby zmírnili jeho handicap. Servisní psi pomáhají pacientům s tělesným postižením například tím, že umí rozsvítit, otevřít dveře, přinést telefon nebo jim pomáhají s oblékáním. Vodicí psi (Guide Dog) jsou prakticky očima svého pána, který je buď nevidomý, nebo má nějakou vážnou vadu zraku. Psi signální (Hearing Dog) slouží sluchově postiženým tím, že je upozorňují na zvuky v jejich okolí (Velemínský a kol., 2007).
    „Co se týče povahy vodicího nebo asistenčního psa, musí být vyrovnaný, vstřícný a ochotný spolupracovat s člověkem. V žádném případě nesmí být dominantní nebo bázlivý. Z plemen nejčastěji využíváme retrívry (zlaté, labradory a flat coated retrívry), border kolie a účelově také křížence – goldendoodly (kříženec zlatého retrívra s královským pudlem) a labradoodly (kříženec labradora s královský pudlem)“, říká Michaela Cyprová ze společnosti Pes pro tebe.
  2. Psi diagnostičtí
    Jde o psy, kteří dokážou svým čichem rozpoznat nemoc dříve, než se na člověku klinicky projeví. Tato metoda se v zahraničí označuje jako AABC a využívá se například u onkologických onemocnění buď přímo v kontaktu s pacientem, nebo prostřednictvím jemu odebraných vzorků. Druhý typ diagnostických psů se využívá u epilepsie nebo cukrovky, kdy pes pacienta varuje před nástupem záchvatu. Tak se může pomoci samotnému záchvatu zamezit včasnou medikací nebo předejít druhotným poraněním způsobeným například pádem na zem při záchvatu (Hanscomb a Hughes, 1999).
  3. Psi záchranářští
    Psi speciálně vycvičeni pro vyhledávání obětí nebo jejich ostatků v sutinách budov. Záchranářští psi jsou také vycvičeni k vyhledávání plastických trhavin, které jsou vyrobené starými metodami, a tím pádem neodhalitelné moderními detektory. Existují však protichůdné názory na to, jestli záchranářští psi do této kategorie vůbec patří (Velemínský a kol., 2007).

Kůň

Využití koně v zooterapii se dělí následovně:

  1. Pedagogicko-psychologické ježdění
    Jedná se o práci s koněm, péči o něj a ježdění na něm, jejichž prostřednictvím dochází k pozitivním změnám v chování pacienta a odstranění nebo zmírnění projevů jeho nemoci.
  2. Sportovní ježdění handicapovaných (parajezdectví)
    Pacient se s ohledem na svůj handicap účastní soutěží (např. paravoltiž, paradrezúra) se specifickými pravidly. Takové ježdění pro handicapované představuje možnost udržení si fyzické kondice a zároveň napomáhá integraci pacienta do společnosti.
  3. Hipoterapie
    Jde o léčebnou jízdu na koni za účelem obnovení ztracených tělesných funkcí či zmírnění nebo minimalizování handicapu pacienta (fyziologického, psychologického, mentálního nebo sociologického). Při hipoterapii se využívá léčebných pohybů koně v kroku a snaze pacienta o soulad s nimi, vyrovnáváním rovnováhy a udržováním těžiště svým v těžišti koně. Jedná se o pohyb v horizontální, sagitální, frontální a vertikální rovině. Tento pravidelný, rytmický pohyb při jízdě na koni je pro mozek velkým podmětem. Musí tak každou minutu zpracovat přibližně sto podnětů vedoucích z periferních částí těla pacienta do centrálního nervového systému (Velemínský a kol., 2007).

hipoterapie, hiporehabilitaceHipoterapie se využívá u dětí s mozkovou obrnou, Downovým syndromem, u pacientů se skoliózami a jinými vadami držení těla a roztroušenou sklerózou. Při jízdě na koni se zapojují svaly celého těla, ochablé svalstvo je posilováno a spazmatické uvolňováno (Kulichová a kol., 1995; Nerandžič, 2006). Hipoterapie se indikuje také u pacientů s autismem, poruchami příjmu potravy, různými druhy závislostí nebo poruchami chování (Nerandžič, 2006). Terapie koněm se využívá u pacientů s poruchou učení, lehkou mozkovou dysfunkcí, neurózami a psychózami. Využívá se také u hyperaktivních pacientů. Kůň, stejně jako ostatní zvířata, navíc pomáhá odstranit komplexy tím, že přijímá pacienta takového, jaký je (Hollý a Hornáček, 2005).
Kůň je velmi citlivý tvor, který dokáže vycítit psychické rozpoložení pacienta i z nepatrných signálů jeho těla. Je to především proto, že i koně mezi sebou komunikují neverbálně na základě jemných signálů těla (Hollý a Hornáček, 2005). Hipoterapeutický kůň musí mít rád lidi a důvěřovat jim, musí být psychicky vyrovnaný, ochotný k práci, lehce ovladatelný ze sedla i při vodění a musí umět trpělivě stát u rampy při nasedání a sesedání pacienta. Dále musí mít dokonalou mechaniku pohybu a nesmí být lekavý. Pro hipoterapii nejsou vhodní hřebci, koně mladší 6 let a koně staří nebo nemocní (Mašková a kol., 2009).
Součástí hipoterapeutického týmu je lékař, který pacientovi předepsal hipoterapii a který vede zdravotní záznamy, dále cvičitel (hipolog), který se stará o psychickou a fyzickou pohodu koně, kterého zná, jezdí a trénuje. Dále fyzioterapeut, upravující sed pacienta na koni a zadávající konkrétní cviky. V týmu je potřeba i pomocník, který pacienta na koni přidržuje. Tuto funkci často rádi plní rodiče pacienta. Rodiče zároveň pacientovi dodávají odvahu v jízdě na koni a podporují ho ve chvílích nejistoty nebo strachu. V týmu samozřejmě nesmí chybět vhodně oblečený pacient, který je vybavený jezdeckou přilbou, a kůň. Velmi důležitým předpokladem úspěšné hipoterapie jsou dobré vztahy v týmu a spolupráce jednotlivých členů mezi sebou (Velemínský a kol., 2007).
Hipoterapie vypadá v praxi tak, že pacient sedí na koni, který má na sobě jen měkkou deku a popruh s madly, aby se pacient mohl držet. Kůň je veden v kroku. Pacient na koni může na pokyn fyzioterapeuta provést pár cviků jako je lehnutí si koni na krk či položení se na jeho záda. K protažení pacienta se často využívá podrbání koně mezi ušima. Fyzicky zdatnější pacienti nemusí být voděni na koni, ale mohou s ním chodit v kruhu na lonži. Lonž je dlouhý popruh, který drží hipolog uprostřed kruhu, a kůň se pohybuje okolo něj.
Část hipoterapie probíhá také ze země s koněm na vodítku, kdy se pacient s koněm seznamují a budují si vzájemnou důvěru. První usednutí na koně je velmi emotivním zážitkem a bývá doprovázeno strachem a nervozitou, s čímž souvisí i ztuhnutí svalů a mělké, zrychlené dýchání pacienta. Po tom, co se kůň rozejde, rozlévají se v pacientovi pocity radosti až euforie. Kůň dodává pacientovi nadhled a pocit sebejistoty a svobody (Hollý a Hornáček, 2005).

Kočka

felinoterapieTerapie využívající působení koček (felinoterapie) není u nás sice ještě tak rozšířená jako canisterapie nebo hipoterapie, ale její obliba stále roste. Metodika felinoterapie není přesně popsaná, protože působení kočky v terapii je spíše pasivní. Přínos má už samotná přítomnost kočky v areálu, možnost pohlazení a hraní si s ní. Kočky mají v terapii harmonizační, uklidňující funkci a jejich hlazení vyvolává příjemné pocity se zpětnou vazbou ve formě vrnění, které je pacientovi tou nejlepší odměnou. Hádám, že právě z těchto důvodů u nás i ve světě vzniklo množství kočičích kaváren, kde si můžete dát nápoj v prostorech, kde se volně pohybují kočky.
Přítomnost koček má vliv i na personál. Kočky brání emocionálnímu vyčerpání až vyhoření, kterému jsou pomáhající pracovníci vystaveni každý den (Drástová, 1998). Felinoterapie také pomáhá například u neurotických pacientů. Terapie kočkami obecně zlepšuje motoriku pacientů a pomáhá jim usnadňovat navazování sociálních vztahů (Nerandžič, 2006).
Kočka na člověku není závislá především díky tomu, že nebyla domestikovaná. Kočka tedy funguje jako samostatná jednotka, většinu dne prospí, nepotřebuje venčení a péče o ni není tak časově náročná jako u psa, je tedy vhodná i pro méně aktivní pacienty nebo pacienty s fyzickým omezením. Na rozdíl od psa se kočka však hůře cvičí. Výhodou kočky jsou menší tělesné rozměry, vejde se tedy pacientovi na klín. Další výhodou kočky žijící ve vnitřních prostorech bez přístupu ven je to, že k pacientům nepřinese žádné vnější parazity (Granger a Kogan, 2006). Pravidelné odčervování se ale i tak doporučuje především v případě, že kočka konzumuje syrové maso. Kočky mají rády své denní rituály (např. krmení v pravidelnou dobu, na to navazující důkladné umytí a odpočinek na místě, ze kterého má přehled) závislé na denní době a nemají rády jejich změny.
Pro felinoterapii je vhodný vyrovnaný jedinec kočky starší jednoho roku, který je zvyklý na pobyt se psy nebo dalšími kočkami, dobře snáší přepravu, nebojí se hlasitých zvuků a neleká se prudkých pohybů (Granger a Kogan, 2006). Z plemen se k felinoterapii nejčastěji využívá kočka domácí, ragdoll, mainská mývalí nebo kočka sibiřská.
V České republice se felinoterapie praktikuje od roku 1997 a její zakladatelkou je paní Daniela Hypšová.

Lama

Využití lamy v zooterapii se nazývá lamoterapie. Pro tento typ terapie se nejčastěji využívá lama krotká (Lama glama). Lama potřebuje delší čas na to, aby s člověkem navázala kontakt. Na rozdíl od psů nebo koní jí nějakou dobu trvá, než se k člověku otočí a pomalým tempem se vydá jeho směrem. Právě toto pomalé navazování kontaktu a rozvážné přibližování vyhovuje například zdrženlivějším pacientům. Další výhodou lam je jejich menší tělo a jemná hlava v porovnání s koněm, který může svou velikostí pacienty děsit. Lamy pomáhají pacientům s vytvářením důvěry, učením se trpělivosti, zlepšením koordinace pohybů, koncentrací, ale taky s navazováním kontaktu s vnějším světem a začleněním se do společnosti. Terapie za využití lam je vhodná pro pacienty všech věkových kategorií. Vhodné aktivity s lamami zahrnují péči o zvířata (nasazování ohlávky, hřebelcování, krmení atd.), pozorování zvířat ve výběhu při jejich přirozeném chování a navazování kontaktu s nimi. Vhodné jsou také vzdělávací programy a vycházky s lamami za účelem pastvy nebo přesunu zvířat (Svobodová a kol., 2016).
Lamoterapie se provádí i v České republice, kde se pořádají tábory a putování s lamami do přírody.

Delfín

Delfinoterapie se společně s lamoterapií řadí mezi emotivní terapie. Stejně jako u lam se i u terapie za využití delfínů oceňuje jejich klidný a pomalý přístup k pacientovi. Navíc je to sám pacient, kdo prolamuje bariéru mezi ním a zvířetem. Delfín většinou čeká na okraji bazénu a je na pacientovi, kdy přistoupí k bazénu nebo dokonce vleze do vody a s delfínem si zaplave.
Delfinoterapie se obecně doporučuje u pacientů trpících dětskou mozkovou obrnou, poruchami pozornosti, neurózami, posttraumatickou stresovou poruchou, fobiemi, Downovým syndromem a autismem. U pacientů se za pomoci kontaktu s delfínem navozuje pocit klidu a sounáležitosti, pacientům se vrací chuť do života, zlepšuje se jejich komunikace a jemná i hrubá motorika, ale také pozornost a sebekontrola
a prohlubuje se důvěra ke zvířeti a lidem.
Delfinoterapie se nedoporučuje u pacientů s těžkou formou epilepsie a onkologickým onemocněním. Důvodem je urychlené buněčné dělení, způsobeného ultrazvukovými vlnami (echolokace), pomocí kterých delfíni komunikují. V případě zdravých pacientů jsou však ultrazvukové vlny delfínů žádoucí. Podporují změny v buňkách a tkáních, a tak se zlepšuje mezibuněčná výměna látek, oběh tekutin v organismu a obnova tkání (Svobodová a kol., 2016).
Pro delfinoterapii se nejčastěji využívá delfín skákavý (Tursiops truncatus), který je velmi inteligentní a projevuje se velmi citlivou a výjimečnou komunikací s lidmi a snadnou cvičitelností.
Delfinoterapie je těžko dostupná kvůli vysoké ceně a v České republice se neprovádí.

Drobní savci

Z drobných savců se v zooterapeutických programech můžeme setkat s králíky, morčaty, činčilami, křečky, křečíky, potkany, myšmi, pískomily, fretkami, psouny a dalšími druhy zvířat. Blíže zde rozepisuji pouze králíka, morče, činčilu a fretku, a to z důvodu, že si myslím, že ostatní druhy drobných savců pro zooterapii vhodné nejsou, i když i u činčily a fretky je jejich užití v zooterapii také sporné. U zvířat jako jsou křečci a křečíci jsou hlavní nevýhodou jejich malé tělesné rozměry, takže manipulace s nimi může být pro některé pacienty problematická. Zlatí křečci navíc s oblibou při mazlení vyskakují z ruky a křečíci často koušou. Potkani jsou sice velmi inteligentní, zábavná, hravá a společenská zvířata, která dokážou přiběhnout na zavolání, ale na druhou stranu si rádi značkují místa i své ošetřovatele, což může být nepříjemné a v zooterapii hygienicky nepřijatelné. Pískomilové jsou zvířata velmi zajímavá tím, že si staví nory. Pokud se tedy chovají ve skleněném teráriu, jsou to vhodná zvířata na pozorování, mazlivá bohužel nejsou, často se nedají ani chytit. Další možnou nevýhodou těchto zmíněných druhů zvířat je jejich krátký život – žijí nejdéle 2,5 roku. Mnoho lidí se navíc straní zvířat s dlouhými ocasy, což je další důvod, proč bych druhy jako je pískomil, potkan nebo myš k zooterapii nedoporučovala.
Přestože je využití těchto druhů zvířat v zooterapii méně časté, terapie s využitím potkanů (rattusterapie) se v České republice provádí, a to už od roku 2000 (Prošková, 2015).

Králík

zooterapieKrálík domácí (Oryctolagus cuniculus, f. domestica) je domestikovanou formou králíka divokého (Oryctolagus cuniculus). Terapie za pomoci králíka nachází uplatnění např. u psychiatrických pacientů, u osob s mentálním postižením, u nevidomých a slabozrakých a u seniorů s Alzheimerovou chorobou či demencí. Králík je vhodný jak pro děti, tak seniory, pacienty uklidňuje a podporuje jemnou motoriku jejich prstů. S králíky se kromě hospitalizačních zařízení setkáváme v zařízeních s určitou formou pracovní terapie, jako jsou farmy, dětské kroužky atd., kde se děti učí povinnosti se o zvíře starat a postupu péče o něj (Svobodová a kol., 2016). Pro svou mírnou povahu se zde využívají střední (anglický beran) a velká plemena králíků (belgický obr), která mohou mít i 7 kg. Oproti tomu při práci s pacienty s fyzickými omezeními se díky lepší manipulaci se zvířetem využívají spíše malá (dailenár) a zakrslá plemena (hermelín) s vahou do 1,5 kg, která jsou zároveň velmi zvědavá a lehce pohyblivá. V případě všech plemen králíků je však třeba vybírat klidného jedince, který je odmala navyklý na manipulaci a kontakt s člověkem. Takový králík nesmí být v žádném případě agresivní a nesmí utíkat z místa. Osobně bych k zooterapii doporučila kastrovaného jedince. Nekastrovaní samci mohou být náruživí a často si označují nové prostředí močí, nekastrované samice bývají náladově nestálé pravděpodobně vlivem hormonálních změn.
Protože jemná srst králíků vybízí k pohlazení, je třeba mít povědomí o tom, jak spolu králíci ve skupinkách komunikují. Jedinci si dávají najevo podřazenost nebo náklonnosti tím, že druhému olizují srst na hlavě nebo uších. Naopak jedinci, kteří chtějí dát najevo svou nadřazenost, pak na druhého jedince naskakují zezadu nebo ho koušou do zadní oblasti zad a boků. Z toho je třeba při kontaktu s králíkem vycházet při jeho hlazení – čumák, hlava, uši ano, ale v případě zadní části těla je třeba být opatrný. Už jen malé zatahání za chlupy v této tělesné oblasti může v jedinci evokovat pocit štípnutí, a s tím spojenou představu agrese ze strany druhého jedince.
V České republice se terapie s využitím králíků využívá třeba v Thomayerově nemocnici v Praze (Holinská a Křemenová, 2011).

Morče

Morče domácí (Cavia porcellus) je zdomestikovanou formou morčete divokého (Cavia aperea). Osobně bych řekla, že morče je ze všech druhů drobných zvířat pro zooterapii nejvhodnější. Morčata jsou díky své velikosti těla a vahou do 1200 g lehce manipulovatelná, trpělivá, aktivní ve dne, mají velmi mírnou povahu, neutíkají z místa ani při leknutí a nekoušou (Svobodová a kol., 2016). Nechají se velmi ochotně hladit a navíc oplývají vokální komunikací, kterou naznačují svou momentální náladu, pocity a potřeby. Kromě toho, že morče není schopné si samo vytvořit vitamín C, a tak je třeba mu ho denně doplňovat, je velmi nenáročným zvířetem vhodným především pro děti.
Morčata jsou však vhodná i do terapeutických programů pro seniory. Pacienty uklidňují, odvádějí pozornost od bolesti a nepříjemných myšlenek, zlepšují jejich psychický stav a pomáhají prolomit bariéry pacientů s autismem a dalšími diagnózami (Svobodová a kol., 2016).
Zooterapie s využitím morčat se v Čechách praktikuje v Thomayerově nemocnici v Praze nebo v domě pro seniory v Dobřichovicích.

Činčila

Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera) je hlodavec z Jižní Ameriky, který se chová jako kožešinové zvíře pro svůj velmi jemný kožich. Jemný kožíšek je taky důvodem, proč se ochočené činčily v Kanadě využívají při terapii popálených lidí (Velemínský a kol., 2007). Další výhodou činčil je to, že nezpůsobují alergie. Je to díky nahuštění chlupů v jejich srsti tak, že do ní neproniknou paraziti, jako jsou roztoči, kteří alergii vyvolávají.
V případě činčil se z důvodu dosud neproběhnuté domestikace často projevuje divoké chování a neochota k mazlení jinde, než ve svém známém prostředí, a jiným lidmi, než na které je jedinec zvyklý. Činčily se navíc vyznačují soumračnou až noční aktivitou a jsou velmi citlivé na stres, a tak jim převozy a časté změny denního rytmu nedělají dobře. S ohledem na výše zmíněná fakta by se dalo diskutovat o vhodnosti činčily pro zooterapii, osobně bych je nevyužívala v návštěvním programu zooterapie, ale spíš jen v rezidentním nebo pobytovém programu.
V České republice se činčily využívají především jako zvířata v chovech ve škole a v zooklubech.

Fretka

Fretka domácí (Mustela putorius furo) je domestikovanou formou tchoře tmavého (Mustela putorius) s tělesnou hmotností do 2 kg. Fretka se vyznačuje převážně denní aktivitou, ale stejně jako většina šelem zhruba 20 hodin denně prospí. Využívá se v zooterapii ve světě i u nás v návštěvní formě, a to například u dětí s autismem (Svobodová a kol., 2016).
Fretky se v případě zvykání na kontakt s člověkem odmala dají dobře ochočit, jsou hravé a zvědavé. Dobře snáší cestování a omezený prostor. Zajímavá je jejich hlasová komunikace, kdy v případě vzrušení nebo hravé, veselé nálady tzv. kvokají. Nevýhodou fretek je výrazný pach mazových či análních žláz samic i samců, který se dá kastrací nebo sterilizací pouze zmírnit. Fretka má velmi ostré zuby a i v případě ochočeného jedince dokáže v rámci hry nepříjemně kousnout. Z těchto důvodů bych fretku jako zooterapeutické zvíře raději nevyužívala.

Ptáci

Pro terapii za pomoci ptáků (ornitoterapie) se využívají především papoušci, méně často také holubi, dravci a pěvci z čeledi špačkovitých (loskuták posvátný – Gracula religion). Výhodou ptáků je jejich dlouhověkost a přilnavost k člověku a nevýhodou náladové, často nevyzpytatelné chování.
Papoušci k pacientovi přirozeně přilnou, jsou velmi inteligentní a učenliví, naučí se opakovat zvuky a některé druhy dokonce mluví. Papoušci udrží pozornost a od svého lidského partnera ji přímo vyžadují. Reagují na náladu a emoce člověka, které umí velmi dobře rozpoznat. Papoušci jsou vhodní především pro starší pacienty, kterým navrací duševní rovnováhu a nastolují pravidelný denní režim. Pacienti ve vztahu s papouškem zaujímají roli jeho partnera. Papoušci také pomáhají pacientům s Alzheimerovou chorobou (Svobodová a kol., 2016).
Nejčastějším druhem papoušků využívaným k ornitoterapii je papoušek senegalský (Poicephalus senegalus), žako šedý (Psittacus erithacus), ara malý (Ara severa), amazoňan modročelý (Amazona aestiva), amazoňan venezuelský (Amazona amazonica), korela chocholatá (Nymphicus hollandicus) a andulka vlnkovaná (Melopsittacus undulatus) (Svobodová a kol., 2016). V případě posledních dvou zmíněných druhů je výhodou, že tolik nepřilnou k jednomu člověku a dobře přijímají kolektiv, dají se tedy v kleci umístit do společenských prostor rehabilitačního zařízení. V tom případě je však třeba tyto druhy papoušků chovat minimálně v páru. Pro tento účel se hodí také druhy jako zebřičky, chůvičky, kanárci a holoubci. Jsou to druhy velmi aktivní a komunikativní, čímž usnadňují i komunikaci samotných pacientů (Poduschka, 1999).
Je zde třeba zmínit, že ve zvířecím světě jedinci tíhnou k opačnému pohlaví stejně jako ve světě lidském. U papoušků je to více patrné, než u jiných živočišných druhů, které zde zmiňuji. Je třeba na to dávat pozor, protože i tak mírný jedinec papouška se může nepříjemně ohnat po člověku stejného pohlaví a s člověkem opačného pohlaví se ochotně mazlit a nastavovat se k drbání.

Ostatní zvířata v zooterapii

zooterapieK zooterapii je možné využít i hospodářská zvířata jako jsou ovce nebo kozy. Tyto druhy často vídáme například v dětských koutcích proto, že jde o velmi veselá, komunikativní a přátelská zvířata. Souhrnně je terapie s využitím hospodářských zvířat označována názvem farmingterapie.
Z dalších druhů bych chtěla zmínit hmyz, jehož působení se využívá v insektoterapii. Hmyz pomáhá s odbouráním fobií ze zvířat, strachu a s posílení pocitu odpovědnosti při péči o zvíře, s uklidněním a s postupným zlepšováním soustředění. Z hmyzu se nejčastěji v zooterapii využívají pakobylky a strašilky.
Však i jiné druhy zvířat mají v zooterapii své místo, například afričtí šneci (oblovky), raci, žáby, želvy, leguáni, chameleoni, gekoni, hadi a ryby. U těchto druhů zooterapie probíhá především pozorováním, což má na pacienta uklidňující účinky a zlepšuje jeho soustředění. Je velmi vhodné umístění těchto druhů ve společenských místnostech ústavů nebo čekárnách ordinací (Svobodová a kol., 2016).

Autorka textu: Ing. Aneta Baklová, Ph.D.

Zdroje

1. Bartoňová I. (2007). Osobní sdělení v kurzu canisterapie (Praha, Helppes) dne 7.10.2007.
2. Cyprová M. (2020). Osobní sdělení (Praha, Pes pro tebe) dne 20.4.2020.
3. Drástová H. (1998). Zooterapie. Naše kočky. 1998(5). s.6-7.
4. Fraser A.F. a Broom D.M. (1990). Farm Animal Behaviour and Welfare.
Wallingford. CAB International.
5. Freeman M. (2008). Canisterapie není jen polohování. Pes přítel člověka. 2008(7). s.27.
6. Friedmann E. a Robinson I. (1999). The Role of Pets in Enhancing Human Wellbeing: Physiological Effects. In: The Waltham Book of Human-Animal Interaction: Benefits and Responsibilities of Pet Ownership. Pergamon Press.
7. Galajdová L. (1999). Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie. Praha. Grada Publishing.
8. Galajdová L. a Galajdová Z. (2011). Canisterapie: Pes lékařem lidské duše.
Praha. Portál.
9. Granger B.P. a Kogan L.R. (2006). Characteristics of AnimalAssisted Therapy/Activity in Specialized Settings. In: Fine A.H. (ed.). Handbook on Animal-Assisted Therapy: Theoretical Foundations and Guidelines for Practice. California. Elsevier Academic Press.
10. Hanscomb A. a Hughes L. (1999). Epilepsie. Praha. Společnost E.
11. Holinská J. a Křemenová E. (2011). Králíci v nemocnici. Má zooterapie zelenou? Sborník z odborné konference 30. 5. 2011. Praha: Dobrovolnické centrum Fakultní
nemocnice Motol. s.15-18.
12. Hollý K. a Hornáček K. (2005). Hipoterapie – Léčba pomocí koně. Ostrava. Montanex.
13. Jorgenson J. (1997). Therapeutic Use of Companion Animals in Health Care. Journal of Nursing Scholarship. 29(3). 249-54.
14. Kulichová J. a kol. (1995). Hiporehabilitace. Praha: Nadace OF.
15. Levinson B.M. (1997). Mallon GP. Pet-Oriented Child Psychotherapy. Springfield. Charles C Thomas Pub Ltd.
16. Mašková A., Kuchtová M. a Škardová M. (2009). LPPJ a jeho využití v komplexní psychiatrické péči se zaměřením na psychózy. In: Sborník příspěvků z odborné konference Zooterapie ve zdravotnických zařízeních. Praha. FN Motol.
17. Müller O. (2014). Terapie ve speciální pedagogice. Praha. Grada.
18. Nerandžič Z. (2006). Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit. Praha. Albatros.
19. Odendaal J. (2007). Zvířata a naše mentální zdraví – Proč, co a jak. Praha. Brázda.
20. Poduschka W. (1999). Zvířata v domovech nejen pro seniory: Příručka pro návštěvní programy, držení a chování zvířat. Praha. Hestia.
21. Praško J. a kol. (2008). Specifické fobie. Praha. Portál.
22. Svobodová I. a kol. (2009). Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty pro rozvoj osobnosti. Praha. Česká zemědělská univerzita.
23. Svobodová I. a kol. (2016). Využití vybraných druhů zvířat v zoorehabilitaci. Praha. Česká zemědělská univerzita v Praze.
24. Velemínský M. a kol. (2007). Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice. Dona.
25. Woloy M.E. (2005). Pes a lidská duše. Brno. Nakladatelství Tomáše Janečka.
26. Zasloff R.L. a Kidd A.H. (1994). Loneliness and Pet Ownership Among Single Women. Psychological Reports. 75. 747-52.

Online zdroje
1. Prošková Z. (2015). Rattusterapie, [online] [cit. 2020-04-20]. Dostupné z: http://potkanari.cz/rattusterapie/


Líbil se vám článek? Podpořte tvorbu dalších článků. Máte-li dotaz, napište ho do diskuze níže.

Napsat komentář